Kopřivnické noviny číslo 22/2001 ze dne 07.06.2001

Zasoutěžili si i starostové

K o p ř i v n i c e  (ili) - Čtvrtého ročníku sportovních her zdravotně postižených se aktivně zúčastnili oba místostarostové a starosta Kopřivnice a Závišic. Nejlepších výsledků dosáhli ve střelbě ze vzduchovky. Nejúspěšnější výpravou - pětadvacet ocenění - byli členové Ústavu sociální péče z Hrabyně, Pražáci si odvezli 21 medailí. Přestože letos Dušan Byrtus získal tři druhá a tři třetí místa, neporazil sportovního rivala Rosťu Svobodu v jízdě a slalomu mechanických vozíků.

Řidič si troufl jet s pěti handicapovanými až ze severu Čech

K o p ř i v n i c e  (ili) - Neprávem opomíjenými se na hrách stává doprovod zdravotně handicapovaných osob. Ať už se jedná o osobní asistenty, rodinné příslušníky nebo řidiče speciálních mikrobusů. Naprostým hrdinou se stal řidič z Ústavu sociální péče ze Snědovic (Severočeský kraj), který poté, co se nedostavil žádný doprovod, přivezl všechny na vlastní odpovědnost.

„Celé to rozhodnutí zůstalo na mně. Když jsem ráno o půl páté přišel, byli všichni skleslí a Pepík začal brečet, jak moc chtěl jet. Tak jsem to vzal na sebe,“ s ostychem komentuje jistě těžké rozhodnutí Vlastimil Božík, „vždyť se podívejte, jak jsou všichni z her unešení.“ Přivézt pět svěřenců, z nichž čtyři byli vozíčkáři, chtělo opravdu velký kus osobní odvahy.

Ondřej Franko se devátým rokem podílí na zajišťování pravidelné autobusové přepravy osob na invalidních vozících. „Spousta takto handicapovaných lidí si našlo práci v bance, někteří obsluhují výtahy, hodně je zaměstnáno v Pražské organizaci vozíčkářů. Hlavně je to výhoda pro děti, které dojíždějí do Jedličkova ústavu, protože tak musely být v ústavu celý týden, kdežto teď se denně vracejí domů.“

Čtyři autobusy z Ďáblic, Zličína, Černého Mostu a Jižního Města se na Florenci setkají a lidé mají možnost přestupu podle cílové stanice. „Poslední spoj odjíždí večer o půl jedenácté, takže vozíčkáři mají možnost i kulturního vyžití. Hodně to napomohlo k jejich samostatnosti,“ dodal Franko.

Když s handicapovanými začal před čtyřmi roky jezdit, pociťoval René Váňo určitou lítost: „Hlavně ze začátku. To byl asi největší problém, zvyknout si. Spíš člověk nevěděl, jak se k nim chovat, jak jim pomoct, aby jim ještě víc neublížil. Ale to postupem času úplně odeznělo.“

Pětadvacetiletému Jirkovi Votrubovi dělala největší problém změna stylu jízdy: „Byl jsem zvyklý jezdit rychle, řezat za-táčky a teď si musím dávat pozor i na prudké brždění, aby mi z vozíku někdo nevypadl. Bohužel i k tomu občas dojde, ale většinou je to bezohledností ostatních řidičů.“ Všichni řidiči se sice shodli na tom, že se jedná o práci jako každou jinou, přesto se zdravotně postiženými trávili i všechen volný čas - jak během soutěží, tak při společenském večeru.

S osobní asistencí začala Jana Tománková během studia gymnázia. „Úžasně se v tomto případě dá skloubit studium a brigáda, ale není to jenom o penězích,“ svěřila se Jana, které paní Míla zaplatila na hrách ubytování a stravu a ona jí vlastně bez dalších finančních nároků dělala společnici. „Většina asistentek proti tomu nic nemá, protože jinak by to postižení neměli šanci finančně utáhnout,“ dodala Jana, které právě tato práce umožnila se osamostatnit.

„Nejen po finanční stránce, ale naučila jsem se v rámci asistence zvládat všechny domácí práce a Míla mi navíc dodala potřebné sebevědomí, že když se dokážu postarat o ni, zvládnu i sebe,“ netají se s určitou radostí Jana, kterou s Mílou navíc pojí i silné přátelství.

Organizátoři si pochvalovali vstřícnost svých pomocníků

K o p ř i v n i c e  (ili) - Na 4. celostátních sportovních hrách se podílely desítky dobrovolníků, a to nejen ze strany pořádajícího místního sdružení zdravotně postižených a provozovatele kulturního domu, firmy Ludvík Moravia. „Od úpravy sociálního zařízení pro vozíčkáře na ubytovně Tatrarestu, přes skvělé stravování tamtéž, rozhodčí z lehkoatletického klubu, městskou policii, účinkující na slavnostním galavečeru, všichni nám vycházeli ohromně vstříc,“ netajil radost nad ochotou lidí předseda organizace zdravotně postižených a vedoucí sportovních her Petr Dousek. Když se k tomu připočtou sponzoři, oproti loňsku dvojnásobný grant Městského úřadu Kopřivnice a příspěvky ostatních obcí, byl zajištěn opravdu důstojný průběh sportovních her.

Do Kopřivnice se sjelo 255 soutěžících, z toho pětatřicet vozíčkářů z Ústavů sociální péče z Hrabyně a Snědovic, Pražské organizace vozíčkářů, z Hranic, Orlové, Zubří, Brna, Nového Jičína a čtyřčlenná výprava ze slovenských Košic a Krupiny. Co do masovosti se hry nedají srovnat s obdobnou akcí pořádanou na podzim v Praze, ale atmosférou soutěží a doprovodným programem ji převyšují. „Nejhorší je vždycky loučení. Jak se nikomu odsud nechtělo, to se pak člověk těžko ubrání slzám dojetí,“ podělil se o své bezprostřední pocity Petr Dousek.

Z hradu viděli jen kousek, přesto byli nadmíru spokojeni

H u k v a l d y  (ili) - Páteční odpoledne bylo vyhrazeno návštěvě hradu na Hukvaldech. Zásluhou správce obory Milana Koutného mohli projet celou oborou od Mnišího všechny vozy s vozíčkáři.

Samotná prohlídka hradu se s ohledem na ob-tížný přístup omezila pouze na kapli a hradní mótu, ale podrobný výklad průvodkyně a její ochota vynahradily vizuální absenci prohlídky. Deštivé počasí už jen umožnilo průjezd kolem rodného domku Leoše Janáčka. „I když jsme neviděli všechno, co jste nám chtěli ukázat, je to pro nás velký zážitek,“ svěřila se jedna z žen upoutaných na vozík.